Většinovým pocitem slovenské společnosti je skepse a zklamání. Funkčnost státu se nezlepšila, spíše se zhoršuje. Ať si vyberete kteroukoli oblast, najdete dlouhodobě neřešené problémy, investiční dluhy, improvizaci, nebo v horším případě rezignaci. Koalice deklaruje, že bojuje za zájmy Slovenska, opozice se děsí příchodu Armagedonu. Jednou jsou evropské dotace zcela ztraceny, aby o pár dní později Fico s Jourovou hovořili o společném úsilí, aby se neztratilo ani euro. Pro jednou nemáme téměř žádné vybavení pro armádu a de facto ani možnost pomoci spojencům v případě vojenského konfliktu. Pak generální štáb referuje o tom, jak cvičíme s novými tanky Leopard a jak se tím zvýšily schopnosti naší armády ve srovnání s dobou, kdy jsme měli ruské T-72. Na Ukrajinu nepošleme ani jeden náboj, ale zbrojovky hlásí rekordní zisky, zvýšenou výrobu a nové obří zakázky - pro Ukrajinu. Koaliční cynici tvrdí, že jen plní to, co slíbili před volbami a "národ to chce". Většinou se zaklínají mantrou, že Slovensko konečně potřebuje pokoj a klid (tedy po chaosu Matoviče, Hegera a Ódora). Realita je však plná nepokojů, konfliktů a zmatků. Občané ztratili orientaci a tiše se ptají sami sebe: "Co jsme to vlastně chtěli?"

Mluvit o rozdělené společnosti je otřepané klišé. Na Slovensku však společnost rozdělená není. Rozpadla se podél jednotlivých tektonických zlomů. Vznikly nesourodé skupiny, které do sebe narážejí, a tak můžeme na Slovensku pozorovat silnější i slabší zemětřesení. Ta se nedají vyřešit
ani uklidnit. Vyskytují se v nepravidelných a nevyzpytatelných cyklech. Volby, schvalování zákonů, výstřelky pseudopolitických osobností, kupování volebních uskupení prostřednictvím různých druhů sociálních "dárečků" – to vše jsou platformy pro bojovné střety, které nemají konce ani východiska. Slovensko neví, co chce, kam patří a kam směřuje. Jedinou jistotou jsou zemětřesení a stále silnější volání po klidu, které paradoxně vyvolává ještě silnější zemětřesení. Slovensku přestávají rozumět i lidé, kteří chtějí věci změnit k lepšímu.

Nudná a nevýrazná prezidentská kampaň se ve svém finále změnila v hysterickou nenávistnou válku. Její výsledek nepřinesl ani klid, ani pokoj. Válka pokračuje s ještě větší intenzitou. Emoce jsou příliš vyhrocené a média, politici a bohužel i občané dávají své postoje najevo stále ostřeji. Vládnoucí koalice nemá vůli ani plán, jak situaci uklidnit. Premiér říká, že budou následovat tvrdé a rozhodné kroky. Opozice na to reaguje vyhrocenými výroky. Válka emocí pokračuje a předvolební kampaň jako nenasytná příšera dostává novou potravu. Eurovolby jsou další fází stupňujícího se konfliktu. A džin negativních emocí má bohatou hostinu...